Má cesta k didgeridoo

K didgeridoo jsem se dostal kolem roku 2001. V době mého hledání po „mém“ nástroji. Přitahovala mne hudba a možnost ji sám vytvářet. Především mě fascinovaly a vábily flétny a dechové nástroje jako takové pro svou přímou provázanost duše s tělem skrze dech – jenž je mostem mezi oběma. A právě tehdy mi kamarád ukázal k čemu mají v čajovně ty bambusové klacky, které jsou evidentně nepoužitelné na nic rozumného. Jedním krátkým dechem rozezněl jeden z nich. V okamžiku jsem tomu zvuku propadl a rozpoznal, že jsem našel co jsem hledal a že to je má cesta. Byl tak mocný, tajemný a přece odněkud tak důvěrný. Tehdy jsem v sobě otevřel tu ohromnou Radost. Radost která dala vzniknout i všemu na těchto stránkách.

 

Pořídil jsem si tedy okamžitě plastovou trubku a zkoumal to Vše co se skrývá uvnitř. Asi po 3 dnech neustálého hraní jsem si všiml, že už nemusím přestávat při nádechu – a otevřel se mi tím ten obrovský prostor možností Didgeridoo. Nejspíše jsem si osvojil „cyklický dech“ tak snadno, protože nebyl nikdo v okolí, kdo by mě ujistil, že to snadné není.

Téměř po dvou letech hraní „o samotě“ jsem došel k přesvědčení, že jsem patrně dosáhl svého maxima a všech možností nástroje. Tuto iluzi naštěstí rozdrtil Ondřej Smeykal a jeho neuvěřitelné zvukové představení při koncertu v Ústí n. L. Tehdy jsem to poprvé pochopil a vysmál se sám sobě. To co objevuji neustále, jak při hře, tak i při výrobě didgeridoo. A to že: možnosti didgeridoo jsou omezené jen na tolik - na kolik je omezená představa hráče o něm.
Brzy na to jsem se zúčastnil jeho kurzu, kde mi otevřel oči a ukázal techniky ke kterým bych se pravděpodobně dostal až za dlouho dobu. Navíc mě velice inspiroval svou skromností, neústupností v tom jít svou vlastní cestou, a svým mistrovstvím.

Začal jsem se tedy hraní věnovat naplno a tu a tam i pro posluchače. Postupně jsem zjistil, že mé hraní je příjemné i lidem okolo poslouchajícím, kteří mě vyzývali k dalšímu hraní. Čím dál více se tedy hrál veřejně buď sólově, či v improvizaci s dalšími muzikanty.
Nikdy jsem ale nepociťoval potřebu stát se „hráčem na didgeridoo“ a předvádět se na jevišti. To, že to dělám a že tím jsem dnes je důsledek toho, že je to pro mě ten nejradostnější způsob existence a fungování v našem materiálním světě. Dovoluje mi totiž trávit s nástrojem veškerý čas, neustále procházet procesem tvorby a objevování a snad i přinášet lidem kousek radosti a inspirace, které to přináší mě samotnému.
V roce 2009 jsem měl tu čest se osobně setkat s Djalu Guruwivim a jeho rodinou a účastnit se jeho výuky tradičního způsobu hry během jeho pobytu v Itálii.

1982 – první nádech
2001 – setkání s didgeridoo. Cesta stopem kolem skandinávie a východní evropy.
2002- opuštění Fakulty životní prostředí v Ustí n.L. a následná dvouměsíční cesta stopem do Turecka a Sýrie. První výprava za živobytím do Norského Království.
2003- studium japonské zenové flétny Shakuhachi pod vedením Vlastislava Matouška (shakuhachi.cz).
Půlroční cesta po Indii a Nepálu. Výroba prvních didgeridoo. Setkání s Ondřejem Smeykalem a jeho průprava.
2004 – Působení v kapele My mixture. Začátek sólového vystupování .
2005- Půlroční pobyt v Anglii – Birminghamu. Studium na Tabla (indické perkuse) pod vedením Niranjan Singh
2007 – 4 měsínčí cesta do Indie a Nepálu. Studium na Tabla u Jaideeb Mukhardží. Projekt výroby a dovozu himalaiských eukalyptových didgeridoo.
Vydání 1. sólového CD – Dema : D.I.D.G. Orchestra
2009 – založení kapely Kus Kus Klan. Začátek hud. Projektu Dvou Dechů s Evou Žižkovskou. Objevení svého kousku na zemi v Českém středohoří
2010 – Spolupráce s bubeníkem a multi-instrumentalistou Pavlem Pavlíčkem