Lukáš Pilnaj vyrostl v ulicích periferií průmyslového města Ústí nad Labem v severních čechách, své volné chvíle věnoval break dance a hip hopu. Když mu bylo dvacet, učarovaly mu flétny a průlomovým zážitkem bylo objevení didgeridoo (podrobnosti v autobiografickém článku Má cesta k didgeridoo 2010).
Jeho nejpřirozenější poloha je taneční, což vychází z  minulosti tanečníka, a vyjadřuje ji nikdy nekončícím rytmem bravurně vyvedeným v mnoha odstínech a tvarech. V jeho projevu se prolínají různé hudebními styly. Od samého začátku si vyrábí vlastní didgerido a po dlouhá léta vyučuje, jak na ně hrát.
Po patnácti letech účinkování v různých hudebních projektech hrajících v klubech, na pódiích festivalů a alternativních kulturních prostorech, přichází Lukáš Pilnaj se svým sólo projektem. Nechává se slyšet jako hráč na didgeridoo a monochord, které doplňuje ještě o svůj hlas a rytmické pady. Tato kombinace nástrojů mu umožňuje přenést posluchače různými žánry a originálními hudebními krajinami. Pro hudební sdělení je charakteristický nikdy neutuchající pulsující rytmus vysloven hlasem, dechem nebo úhozem.
Vyučoval se u učitelů jako Dubravko Lapaine (didgeridoo), Ondřej Smeykal (didgeridoo), Ida Kelarová (zpěv), Vlastislav Matoušek (flétna shakuhachi). Účinkoval v projektech Kus Kus Klan, Rudrakša, Duo Deši, trio Deshane.

 

Má cesta k didgeridoo

K didgeridoo jsem se dostal kolem roku 2001. V době mého hledání po „mém“ nástroji. Přitahovala mne hudba a možnost ji sám vytvářet. Především mě fascinovaly a vábily flétny a dechové nástroje jako takové pro svou přímou provázanost duše s tělem skrze dech. A právě tehdy mi kamarád ukázal, k čemu mají v čajovně ty bambusové klacky opřené v rohu. Jedním krátkým dechem rozezněl jeden z nich. V okamžiku jsem tomu zvuku propadl a rozpoznal, že jsem našel co jsem hledal a že to je má cesta. Zvuk byl tak mocný, tajemný a přece odněkud tak důvěrný. Tehdy jsem v sobě otevřel tu ohromnou Radost. Radost která dala vzniknout i všemu na těchto stránkách.

 

Pořídil jsem si tedy okamžitě plastovou trubku a zkoumal jak se na to hraje. Vše co se skrývá uvnitř. Asi po 3 dnech neustálého hraní jsem si všiml, že už nemusím přestávat při nádechu – a otevřel se mi tím ten obrovský prostor možností Didgeridoo. Nejspíše jsem si osvojil „cyklický dech“ tak snadno, protože nebyl nikdo v okolí, kdo by mi řekl, že to je těžké.

Téměř po dvou letech hraní „o samotě“ jsem došel k přesvědčení, že jsem patrně dosáhl svého maxima a všech možností nástroje. Tuto iluzi naštěstí rozdrtil Ondřej Smeykal a jeho neuvěřitelné zvukové představení při koncertu v Ústí n. L. Tehdy jsem to poprvé pochopil a vysmál se sám sobě. To co objevuji neustále, jak při hře, tak i při výrobě didgeridoo. A to že: možnosti didgeridoo jsou omezené jen na tolik - na kolik je omezená představa hráče o něm.
Brzy na to jsem se zúčastnil jeho kurzu, kde mi otevřel oči a ukázal techniky, ke kterým bych se pravděpodobně dostal až za dlouhou dobu. Navíc mě velice inspiroval svou skromností, neústupností v tom jít svou vlastní cestou, za svým mistrovstvím.

Začal jsem se tedy hraní věnovat naplno a tu a tam zahrál i pro náhodné posluchače, kteří mě vyzývali k dalšímu hraní. Čím dál více jsem tedy hrál veřejně buď sólově, či v improvizaci s dalšími muzikanty.
Nikdy jsem ale nepociťoval potřebu stát se „hráčem na didgeridoo“ a předvádět se na jevišti. To, že to dělám, a že tím jsem dnes, je důsledek toho, že je to pro mě ten nejradostnější způsob existence a fungování v našem materiálním světě. Dovoluje mi to totiž trávit s nástrojem veškerý čas, neustále procházet procesem tvorby a objevování a snad i přinášet lidem kousek radosti a inspirace, které to přináší mě samotnému.

(psal Lukáš Pilnaj 2010)

 

V roce 2009 jsem měl tu čest se osobně setkat s Djalu Guruwivim a jeho rodinou a účastnit se jeho výuky tradičního způsobu hry během jeho pobytu v Itálii. Toto setkání se opakovalo ještě v roce 2019 na Šumavě díky Ondřeji Smeykalovi.

Přehledně v datech

1982 – první nádech
2001 – setkání s didgeridoo. Cesta stopem kolem skandinávie a východní evropy.
2002- opuštění Fakulty životní prostředí v Ustí n.L. a následná dvouměsíční cesta stopem do Turecka a Sýrie. První výprava za živobytím do Norského Království.
2003- studium japonské zenové flétny Shakuhachi pod vedením Vlastislava Matouška (shakuhachi.cz).
Půlroční cesta po Indii a Nepálu. Výroba prvních didgeridoo. Setkání s Ondřejem Smeykalem a jeho průprava.
2004 – Působení v kapele My mixture. Začátek sólového vystupování .
2005- Půlroční pobyt v Anglii – Birminghamu. Studium na Tabla (indické perkuse) pod vedením Niranjan Singh
2007 – 4 měsínčí cesta do Indie a Nepálu. Studium na Tabla u Jaideeb Mukhardží. Projekt výroby a dovozu himalaiských eukalyptových didgeridoo.
Vydání 1. sólového CD – Dema : D.I.D.G. Orchestra
2009 – založení kapely Kus Kus Klan. Začátek hudebního Projektu Duo Deši s Evou Žižkovskou. Objevení svého kousku na zemi v Českém středohoří
2010 – Spolupráce s bubeníkem a multi-instrumentalistou Pavlem Pavlíčkem, vydání CD s Kuskusklanem
2011- vydání debutového CD Dua Deši - dva dechy
2013 - vydání alba s Duo Deši - Opilon
2014 - vznik Deshane tria - spolu s norskou zpěvačkou Ane Bjerkan a klarinetistkou Evou Pilnaj Žižkovskou
2015 - vydání debutového alba s Deshane triem, šťastné setkání s flétnistou Markem Gondou, díky němuž bylo hudební spektrum L.Pilnaje obohacené o orientálně znějící Fukaru.
2016 - začátek práce s hlasem, setkání s Idou Kelarovou
2018 - Začátek studia u didgeridoo hráče Dubravka Lapaine